Joooo, letadlo by se nám teď hodilo. Auto je taky super, ale toho času, kolik teď hodin strávíme s mamkou a taťkou v autě.
Nebo mít tak Arabelin prsten, zatočit a objevit se před vchodem do motolské nemocnice.
I sluchátko Macha a Šebestové bychom brali.
Nedisponuje tím někdo prosím. Česká televize
Jak vlastně probíhají dny, kdy razíme každý týden na kontroly do nemocnice?
Vstáváme v půl pátý. Teda mamka vstává v půl pátý, já s tátou spím do poslední chvilky. Mamka zabalí všechny věci, připraví sváču, dá si kávu a pak nás vzbudí. Šupy dupy, už jsem oblečená, sedím v sedačce a frčíme směr Motol.
Na cestách mě doprovází vždycky mamka a doprovod se mi střídá. Jednou je to táta, když nemůže, je to babi či prababi. A někdy jedeme prostě samy.
Žádná snídaně mě bohužel ten den nikdy nečeká, protože mě dané ráno čekají odběry. Takže jsem dost nevrlá.
Vyjíždíme kolem 6:30. Někdy si ještě v autě schrupnu, to je pak cesta o mnoho lepší. Zastavíme autem u dědova bytu v Dejvicích a frčíme metrem do nemocnice.
Na značkách jsme v 8:30. První zastávka, kterou nikdo nesmí vynechat je obraz kouzelníka s bublifukem. Tomu vždycky máváme. Výtahem si to šineme do osudného 3. patra, kde už na nás čekají usměvavé sestřičky. A pak to frčí, jak na běžícím páse.
Odebrání krve (10 zkumavek), když jsem měla picc, tak kontrola piccu a kontrola průchodnosti plus přelepení. Většinou jsem byla u sestřiček cca 15-20 minut, než se všechny tyto úkony uskutečnily.
Pak mě mamka rychle sbalila a čekala mě konečně snídaně. Já jsem vždycky tak hladová…
Po snídani letíme do přízemí do ordinace, kde na nás čeká paní doktorka. A jede se nanovo. Měří se mi teplota, vážím se, měřím se, jak jsem vyrostla, paní doktorka se ptá mamky, jak se mi daří, jaké jsou posuny, zda mám nějaké potíže, pak mě vždycky čapne a začne se mnou různě manipulovat, zda mám ty správné reakce…A JÁ JE MÁM (třeba, když jdu hlavou dolů, mám už připravené ručičky, když ztratím stabilitu v sedě, dokážu se zachránit ručičkama, jen v těch nožičkách nemám furt sílu).
A po kontrole se čeká na výsledky krve (i třeba 4 hodiny) a na zavolání, že si může mamka přijít pro výsledky a zprávu, jak na tom jsem po náročné léčbě. A to je pro mamku vždycky nekonečná doba. Je nervózní, aby mi to vyšlo dobře a abychom mohly frčet zpět domů.
Takže já většinou tu čekací dobu prospím, protože po dopolední akci jsem kantáre. Někdy, když se mi spát nechce, trávíme čas na hřišti, nebo obcházíme celou nemocnici a prohlížíme si pomalované obrázkové stěny, nebo čas trávíme v kavárně. Prostě tak různě.
Po x hodinách zazvoní telefon, že jsou výsledky už hotové. Do ordinace už chodí mamka sama a vychází zatím vždycky s úsměvem.
Do auta při cestě dom nasedáme pravidelně kolem 15h, doma jsme kolem 17h dle kolon. Chvíli si s rodiči pohraju a pak odpadnu po celém dni do postýlky s pohlazením, pusinkou a pohádkou na dobrou noc.
A takhle každý týden. Teď mi k tomu nově přibude další cvičení, které mamka domluvila u paní Danielky z naší rodiny SMEČNO, která se o nás stará (o naší “nové rodině” příspěvek později).
E.
